A real me

Drahý příteli, jak já poslední dobou zbožňuji udělat si obrovský hrnek vanilkového čaje s medem (musí být vážně obrovský), lehnout si do měkké a nadýchané postele, pustit si písničku Asleep od Smithů, zapálit si svíčku s vůní Marshmallow a číst si v tlustém vánočním svetru jednu z knížek, kterou jsem buď dostala k Vánocům, nebo jsem si ji sama koupila. Ideální by bylo, kdyby k tomu venku za oknem hustě snežilo, ale člověk nemůže mít všechno. Takovéhle maličkosti mě dělají šťastnou. Vyzkoušel jsi to někdy ?
Pomalu ale jistě mi začlo docházet, že zřejmě nejsem ta, co se s nejnovějším ajfonem fotí před zrdcadlem, ale spíš jsem ta, co si někde v teplém svetru čte knížku. Ale to nemusí být hned vadný. Pro mě je to krásný. Baví mě příběhy. Žiju s každým příběhem jeden život, takže jsem vlastně žila nespočetkrát. Baví mě i filmy. Vlastně ty mě začly bavit ještě mnooohem dřív než knížky. Vyrůstala jsem ve společnosti, kde se na knížky žádný důraz nekladl a nikdo je nečetl, takže mě k nim vlastně nic nelákalo. Ale teď. Jen samotná vůńe knihkupectví mě láká a to nemluvme o vůni stránek. Zbožňuju to.
Jsem jiná, ano, změnila jsem se hodně. Kdyby jsi mě, můj drahý příteli, znal dřív, možná by jsi utekl. Vím, že jsi čestný a máš radši takové lidi jako jsem já teď, než jako jsem byla já předtím. Není podstatné jaká jsem byla, protože to už teď není. Jediné, co mi zůstalo v plné míře je můj smysl pro humor, mé vrozené vlastnosti a moje strašlivé přemýšlení. přemýšlím o všem, o strašných maličkostech, rozebíram všechno až moc dopodrobna, pak se dostanu k další věci, která mě třeba ještě víc děsí a už mám špatnou náladu. stává se ti to taky, chápeš mě ? Doufám, že jo.

Shut up

Někdy je těžké přijmout to, kým jsme. Já se s tím rozhodně peru už strašně dlouho. Ale teď se ve mě něco zlomilo. Prostě se přijmu taková jaká sem, i když vím o více svých chybách, než přednostech. Jedině když v sebe budu věřit, něco dokážu. Nikdy bych se neshazovala před ostatními, jenže ostatní to začli dělat za mě a tak jsem začla i já a nedokážu se toho zbavit. Vždycky se přizpůsobím ostatním, i když nechci a když se občas vzpouřím, naserou se, copak tohle je přátelství ? Cokoliv bych měla dělat, tak se v tom hned odepíšu. Ale tomuhle je konec. Pokud tohle čtete, zamyslelete se. Stojí vám to za to ? Aby vás někdo ponižoval ? Seberte všechny své zbytky sebevědomí a uděljte ze sebe opravdu sebevědomého člověka. Těšte se na ten den, kdy budete mnohem výš, než ten bastard, co vás podceňoval !

Are we friends ?

Možná je to všechno opravdu o karmě. Možná to, jak se chováte k lidem se vám vždycky vrátí. Jenže já se začala chovat k lidem hůř od tý doby, co se oni začli chovat hůř ke mě. Jenže teď už málokomu doopravdy věřím a než si získá mojí důvěru, musí to buď hodně dlouho trvat, nebo se mi musí něčim ukázat a nebo to z něj musí prostě vyzařovat. Když už pak k němu mám důvěru, jsem pro něj schopná udělat cokoliv. 

v životě mám bohužel jen pár takových lidí. Poznáte to podle pocitu, který vám naskočí, když si na toho člověka vzpomenete. 

Mám-li být upřímná, tenhle pocit nemám u své "nejlepší" kamarádky. Možná to vypadá, že jsme nejlepší kamarádky. Trávíme spolu dost času, smějeme se spolu, ale už dávno mojí důvěru ztratila. Ano, říkám ji věci, které bych asi neřekla člověku na ulici, ale někdy to dělám pro to, že se snažím obnovit ten pocit důvěry. Bohužel, některé věci se asi vzkřísit nedají. Ale vlastně se tomu nedivim, že už to nebude takové jako dřív, jelikož ona je s klukem, o kterého jsme celou dobu tak nějak soupeřily a ona moc dobře věděla, jak moc se mi líbí. Tohle prostě kamarádky nedělají, takže když nad tím tak přemýšlím, vlastně to nebyla zas taková kamarádka. Vidíte to fake friends everywhere. Ale není to všechno jen její chyba. Já jsem ten fake friend  tak trochu taky, jelikož jí nedokážu říct narovinu, to s tim klukem. Nedokážu jí říct, že už k ní nemám takovou důvěru jako dřív. Tajím to před ní a dělám jakože nic. Jsem odporná. Ale v duchu to myslím dobře. Nechci se s ní hádat, chci to jen nechat pomalu vyšumět.  

Money can destroy us

Možná vás tohle téma bude zajímat, možná ne. Obecně jsem člověk, co má v hlavě  876543487 věcí a strašně moc přemýšlí a sní. Štve mě, že dneska v podstatě všechno závisí na penězích. Nevěříte ? Vezmeme to hezky od začátku. O co nám všem jde ? O splnění vlastních cílů, ale hlavně o lásku. Splnění vlastních cílů většinou bez peněz nejde. A to i když jste velice talentovaní. Například u mě je to cestování světem a zpěv. Nevím, kde na cestování vzít tolik peněz. Ale pokud si tyto cíle chceme splnit, musím si odepřít slovo NEJDE. Prostě ho vypusťme a dejme se do toho. Mě jen trýzní ta nespravedlnost.

Co se týče lásky, záleží samozřejmě na jedincích, ale bohužel drtivá většina dnešních holek a kluků kouká hlavně na vzhled. Zní to jak klišé, ale prostě to tak je. Aby jste tedy vypadali dobře, musíte mít peníze (Líčidla, oblečení). Neříkám, že taková nejsem. Ale upřímně, kdyby na tom nezáleželo, bylo by mi tak nějak fuk, jestli jsem namalovaná nebo ne. Mám asi smůlu, že věřim na opravdovou lásku, kterou vidím ve filmech, protože když ty filmy pozoruji, jako bych ji cítila a věděla, jak se oni cítí ! Jenže tohle by nemělo být o tom, jestli máte červenou nebo fialovou rtěnku. Nebo dokonce, jestli nosíte značkové oblečení. Tím chci říct, aby jste nikoho nesoudili hned podle vzhledu. Věřte mi, může vás zklamat mnohem víc, než kluk, co nevypadán jako Zayn z One Direction. Ale taky nemusí. Proto nedomítejte se s někym poznat jen kvůli vzhledu (pokud vás ovšem vyloženě neodpuzuje). Postupem času na tom člověku začnete objevovat věci, co se vám hodně líbí. Například úsměv jen s jednou půlkou rtů. Tečky v očích, řasy. To poznáte sami. A začnete si ho zamilovávat.
Malé věci se zdají být nenápadné, ale nakonec mohou o všem rozhodovat !
Proto zastavme to, že ten kdo není "cool" by měl být odstrčen do kouta. Většinou tito lidé mají nejlepší osobnosti. A víte co ? T, že se neoblékají podle toho, co vidí  na stránkách facebooku hned neznamená, že na to nemají. Prostě se jim to nelíbí. Ale většina z nás je hned odsoudí podle peněz. A to i ti, co si před ním třeba hrají na kamarády. Je to smutné, ale píšu to pro ponaučení. 

Na úvod

Podívejte, tenhle blog jsem nezaložila proto, aby mě někdo soudil. Budu tady absolutně upřímná, takže pokud sem náhodou zabrousíte a článek se vám nebude líbit, prostě odsud odejděte ! Je to snadné. Je to tu jen o psaní.

Vím,že jediný způsob, jak najít sama sebe je být upřímná nejen k ostatním, ale i k sobě. 

Nejsem tu na nic vázaná. Nemusím mít záživné téma, nemusím dělat to,co někdo chce, prostě to tu budu ovládat já a všichni falešní anonymové, kteří jsou ve skutečnosti vaši blízcí, jenž vám jen záviděj, si můžete nechat svoje stupidní komentáře pro sebe, protože u prvního slova se zastavím a čau. Pokud se sem teda někdo dostane a bude respektovat to, jaká jsem, pak je tu vřele vítán. Ne, vážně. Pak vás miluji